Hugo Vavrečka

* zapsáno v osobní kartě:

• narozen 22. 2. 1880 ve Slezské Ostravě
• vzdělání – reálné gymnázium v Moravské Ostravě, Vysoká škola technická v Brně
• znalost jazyků – německy, anglicky, italsky, polsky, srbsky
• přijat k firmě 7. 6. 1932 jako ředitel
• bydliště – Pod Rozhlednou 2097, K Pasekám

Elektrotechnik – pedagog – novinář pro obor národohospodářství – válečný zpravodaj – literát – námořník – diplomat – ředitel Baťových závodů – sběratel historické keramiky. Talentovaný muž širokých schopností. V roce 1907 opustil dráhu pedagoga na brněnské technice a přešel do Lidových novin, knížkou Lelíček ve službách Sherlocka Holmese (1908) získal vděčné čtenáře. V roce 1906 se jako technický poradce seznámil s Tomášem Baťou a začalo jejich celoživotní přátelství. Za Masarykovy republiky Vavrečka působil jako významný diplomat na ambasádách v Budapešti a ve Vídni, Baťovi často přispěl radou a pomohl při orientaci v mezinárodních záležitostech. Pak opustil diplomatickou službu a dal přednost spolupráci s Tomášem Baťou přímo v jeho zlínské firmě. Od července 1932 patřil spolu s Janem A. Baťou a Dominikem Čiperou k tříčlennému vedení Baťova koncernu. Vavrečka měl klíčové postavení v baťovské firemní diplomacii a byl architektem její zahraniční expanze. Prezident Beneš ho v září 1938 povolal jako ministra do vlády, ale po Mnichovu toto poslání skončilo. Po válce byl Vavrečka z firmy propuštěn a po únorovém převratu roku 1948 odsouzen. Našel útočiště v Praze v rodině své dcery, provdané Havlové; zemřel v Brně 9. srpna 1952.

Tomáš Baťa očima Huga Vavrečky: Jednou jsem si nějak popletl vlakové spojení a musil jsem cestu z Otrokovic do Zlína šlapat pěšky za ohavného počasí. Uvítal mě vesele: „Co není v hlavě, musí být v nohách.“ Často říkal: „Jen chytrý se ptá, hloupý poučuje.“ Když jsem byl v roce 1926 jmenován vyslancem v Rakousku, dojížděl často do Vídně za mnou. Nebylo snad vážnějšího rozhodnutí, o němž by se se mnou nebyl poradil, alespoň telefonicky. Velmi rád telefonoval, zvláště ráno kolem sedmé hodiny. Radil se obyčejně dlouho a pečlivě. 

Hugo Vavrečka, 1935 (SOkA Zlín, o. č. 4171, p. č. 1)